(Ne)štěstí na vztahy

Retka

Ahoj holky,
já nevím, jak je to možný, ale já prostě nemám štěstí na vztahy. Nemám nouzi o kluky, ale bohužel jen o takové, které já nechci. Ale takoví, které bych chtěla já (a oni mě), tak ty ne a ne najít. Nakonec to dopadá tak, že jsem prakticky žádný pořádný vztah nikdy neměla (je mi 21 let). Tak nějak mě to stále míjí... A pak mám pocit, že všichni na světě někoho mají. A pak už to ,,jede" - pochybnosti o tom, jestli jsem hezká apod. Na střední-nic, jsem druhý rok na VŠ-taky nic. Chodím do společnosti, ne nijak extrémně často, ale přeci jenom. Ale je pravda, že chodím s větší skupinou většinou, tak to možná není na seznámení tak praktické. Ale pořád nechápu, jak je možné, že jsem ještě nikoho nepotkala, kde by to bylo oboustranné. A já si musím být jistá, že toho dotyčného chci, nemůžu se nutit, říkat si, třeba to přijde časem apod.
Nemám sice nijak extra velké sebevědomí, ale zas tak hrozné to se mnou není. Jsem hezká, inteligentní, umím se obléknout apod. Tím chci říct, že prostě o sebe pečuji. nezanedbávám to.
Ale když čtu, jak ,,každý" někoho má, sotva vyjde ze vztahu, už má další atd.
Tak pořád doufám, že to přijde... Brzy. A že snad nejsem jediná ,,podivná" na světě

daisy01

neboj nejsi v tom sama,ja jsem na tom stejně.Po 7 letém vztahu,jsem už druhým rokem singl,byl tam vztah,ale takový čtvrtroční a to ještě jsme byly od sebe 80km..takže o ničem.A jak říkáš,myslím,že jsem celkem hezká,o muže nemám nouzi,ale pořád mě chtějí ti,co já nechci.A když už se seznámím s tím co by se mi libil,většinou z něho vyleze to,že je ženatý,zadaný a nebo pěkný sukničkář,jo a nebo mě chce jen jako milenku,takže nic Už ani neveřím,že je někdo normální a vhodný ke mně,ale možná si za to můžu sama,mám ráda takové ty metroše

martina

Já to tak taky měla, byla jsem sama a pořád někoho chtěla, no a pak jsem měla v práci fofry a neměla čas na nějaké přemýšlení o vztahu a jejda kdo by to čekal, jsem se seznámila a už jsme spolu 6let. Já myslím, že to přijde až to budeš nejmíň čekat....

Žraloček

Jééé, tady se taky našel někdo, komu to vrtá hlavou.
No u mě to bylo tak, že se mi taky dlouho nikdo nelíbil, holky ve třídě na základce si už vzájemně sdělovaly: ,,Teda to je kořen, fakt boží!" Chodily s klukama, ten se jim líbil, ten se jim líbil,a já nic. Žádný se mi nelíbil, až v 15 jsem se platonicky zamilovala. Od 17 jsem s ním chodila, ale bylo to peklo, byl strašně žárlivý. Musela jsem ho nechat, ale bylo to těžký kvůli tomu, že si nikoho dalšího nenajdu, protože se mi nikdo jiný nikdy nelíbil! Byla jsem dlouho sama a divila se, jak si kamarádka tři měsíce po rozchodu našla nového přítele (ale přála jsem jí to). Záviděla jsem každé holce, že se jí líbí víc kluků. Každého jsem se ptala, kde se s partnerem seznámil, abych měla inspiraci. No a pak v skoro 20 jsem potkala kluka, co se mi líbil na první pohled,(na týdenním kurzu staré hudby) takže smíšené pocity: Jednak radost, že se mi někdo líbí, jednak smutek, že se mu nemusím líbit, že nevím, jestli někoho má nebo ne atd. Líbila jsem se mu, nikoho neměl, tak jsme tři roky spolu. Měla jsem štěstí, že zrovna tihle dva mě chtěli, jinak bych byla asi doteďka sama (no v tom prvním případě nevím, jestli to bylo štěstí, ale ono to člověku dá cenné zkušenosti, tak k něčemu dobré to bylo).
Neboj, až to nebudeš čekat, někdo se objeví.
Ježiši, to vypadá jako bych byla nějak extrémě náročná na vzhled partnera, to nééé, možná jsem spíš nějak podvědomě hledala podle celkového fluida osobnost, co ke mě bude pasovat nejlíp, proto mi to tak dlouho trvalo.

Retka

Cituji Žraloček: Ježiši, to vypadá jako bych byla nějak extrémě náročná na vzhled partnera, to nééé, možná jsem spíš nějak podvědomě hledala podle celkového fluida osobnost, co ke mě bude pasovat nejlíp, proto mi to tak dlouho trvalo.

Ne, já si nemyslím, že bys byla nějak extra náročná. Prostě jsi čekala na někoho, u koho to ,,bude ono". A to já také. Nejsem schopná toho v rámci ,,někoho chci" chodit s někým jen proto, že nikoho nemám... Prostě - buď je to ono, nebo není.